Když bych měl vyjádřit postoj k svému výtvarnému snažení, musím se vrátit do doby svého mládí, kdy jsem jako student střední školy v Praze-Karlíně obdivoval a kopíroval díla Antonína Slavíčka a Antonína Chitussiho. Těžko říci proč. Podvědomě rezonovali s mojí vlnovou délkou vidění světa, české krajiny a citlivostí jejího zpracování. Jako studentovi v letech politické oblevy, při toulkách kulturní Evropou, mě učaroval obraz Jean - Baptiste Camille Corota - drobná olejomalba umístěná nenápadně na jedné boční stěně v pařížském Louvru - nazvaná Vzpomínka na Mortefontaine. Kdykoliv jsem se pak do Paříže mohl vrátit, zašel jsem obraz “zkontrolovat“ . Nasával jsem ho všemi smysly a říkal si s povzdechem, kdyby se mě něco takového podařilo někdy namalovat! Obdivoval jsem zvláště důležitost způsobu vyjádření světla. Žádná reprodukce ho nemůže věrně zachytit v porovnání s originálem! Ale čas nelze zastavit, kulturní prostředí se od roku 1864 výrazně změnilo a s ním i způsob a prostředky vyjádření našich postojů a tužeb. Také velkých vzorů přibylo a kdybych je všechny chtěl vyjmenovat, jistě bych někoho opomenul.
       Pak nastalo dlouhé období, kdy jsme nesměli vytáhnout paty. Období naplněné vyhledáváním vzácných podnětů přicházejících zvenčí a hledáním vlastních výrazových cest. S otevřením hranic samozřejmě podnětů přibylo, ale hledání vlastního způsobu vyjádřování trvá. Přiznávám se, hledám krásu. Hledání je usilovnější i proto, že lidský život je přece jen úsečka. Jako hledač se někdy cítím být úplně na začátku, jindy kdesi uprostřed cesty poutníka.
Monumentalita, osudovost a zasněnost jsou prvky, které hledám a nacházím především v naší krajině jihočeské.
Přál bych si, abyste- přes mojí nedokonalost- měli chuť se do mých krajinomaleb rozběhnout.

Petr Ettler
červenec 2006

Nová kniha: Píseň o vodě


Petr Ettler, Petr Kukal

Kniha akvarelů Petra Ettlera a textů Petra Kukala je svébytnou poctou krajině, kterou oba milují. A přece je jejich přístup k tématu odlišný a tato odlišnost je zdrojem tvořivého napětí celé knihy. Petr Ettler na Třeboňsku vyrostl. Je to jeho domov - zná tu každý kámen, každou cestu po rybniční hrázi, každou hladinu zářící v posledních paprscích slunce. Jeho ambicí je zachytit místa svého srdce nikoli snad ve výtvarné doslovnosti, ale zcela jistě v jejich konkrétnosti. Náměty mu nikdy nejsou výtvarnou iluzí, vždy jsou reálně, hmatatelně a nezaměnitelně zasazeny v prostoru jeho domova.
Petr Kukal je na Třeboňsku host. Přijíždí sem desetiletí, přírodou a krajinou znovu a znovu okouzlován. Přesto se snaží uvidět v obrazech Petra Ettlera zejména to, co každou konkrétní scenérii přesahuje. To, čím může příroda i drobná architektura v krajině promluvit na obecné rovině. Jako by hledal slovo, které se stalo tělem Petrova obrazu.





Petr Ettler, Jan Nouza: Lomnicko v obrazech

Každý z nás touží nechat za sebou stopu dalším generacím. Jednu knihu života, kterou třeba psal i celá desetiletí a je jeho vyznáním i bilancí. Něco jako štafetový kolík při atletických závodech. Teď předáváme náš štafetový kolík vám...

Po knize o Třeboňsku jsme se tentokrát zaměřili na Lomnicko. Město Lomnice nad Lužnicí najdete v malebné rybniční krajině, kde se rozložilo kolem stejnojmenného hradu, který je poprvé doložen již roku 1265. Jméno má původ v názvu potoka, který lemuje a jenž je zmiňován již roku 1367 (Lomnicze rivulus). Název obce odvozen od staročeského přídavného jména lomná, tj. voda lomozná, hlučná nebo představující mnohokrát lomený potok. Kniha Petra Ettlera a Jana Nouzy mapuje poetickým způsobem historii tohoto městečka a navazuje na předchozí knihu o Třeboňsku. Zvláště poetické texty Jana Nouzy dokládají, že autor je tu doma. Tak máme jedinečnou příležitost projít se s ním krajem kolem Lomnice s pohledem básníka a porozumět jeho vnímání byť jen drobného výseku jeho/našeho domova.

Převážnou část knihy zaznívá chvalozpěv na rybníkářství a rybníky. Již roku 1490 byl zde Vokem z Rožmberka založen jeden z rybníků zvaný Koclířov. V následujících letech založil Vok se svým bratrem Petrem další velký rybník – Tisý. Štěpánek Netolický kromě stavby několika velkých rybníků vybudoval r. 1506 též spojovací kanál mezi rybníky nazvaný Zlatou stokou.  Následně zvláště za vlády Viléma z Rožmberka v druhé polovině 16. stol. dosáhlo rybníkářské řemeslo svého vrcholného rozkvětu. Jeho rozmach je spojen především se jménem proslulého Jakuba Krčína z Jelčan, jehož talent vtiskl jihočeské krajině a Lomnicku zvlášť ráz jezerní krajiny. Jeho umění vyvrcholilo založením nejmohutnějšího rybníka na třeboňském panství – Rožmberka. Dnes patří mezi největší rybníky na Lomnicku především ty, které vznikly v rožmberské éře. Hlavně se jedná o Dvořiště s pozoruhodnou kamennou propustí a hrází. Rybník se připomíná sice již ve 14. století, ale upraven byl později. K dalším skvostům patří výše uvedený Koclířov, Velký Tisý, Káňov a Záblatský. Menší jsou Flughaus a Černičný. Od Klece k severu až k Vlkovu leží uprostřed lesů řada menších rybníků, které téměř splývají v jednu vodní plochu, přerývanou jen úzkými hrázemi a alejemi dubů. To vše láká malíře k tomu, aby vzal do rukou paletu a ve svých dílech ztvárnil krásy krajiny. A tak řadu z nich naleznete zobrazených v knize Lomnicko v obrazech.

Také historická radnice je v knize zobrazena. Znakové privilegium města Lomnice nad Lužnicí se ale nedochovalo. Prvotně mělo na své pečeti snad jen čtyřhrannou třípatrovou věž provázenou po stranách liliemi. Vilém z Landštejna přidal koncem 14. století stříbrnou růži nad střechu věže. Na červeném štítě stojí čtyřhranná třípatrová stříbrná věž. Po obou stranách věže je po jedné zlaté lilii a nad věží je stříbrná pětilistá růže se zlatým semeníkem  a kališními lístky." Zobrazená Farská louka zase představuje historické kolbiště dějin….

Knihu uvedl Viktor Preiss popisem jedinečností míst v naší jihočeské krajině. Závěr knihy patří architektovi Zdenku Urbancovi, který jako poutník vzdává hold jednoduchosti a čitelnosti lomnické krajinné struktuře a venkovským usedlostem v kraji, který je i jeho domovem.

Kniha Lomnicko v obrazech obsahuje i drobnou mapku míst, odkud pocházejí jednotlivé obrazy.



Kniha je k dostání u obou autorů.
Cena knihy 240 Kč

Recenze (Jindřichohradecký Deník)

 

 

U příležitosti malířova životního jubilea byla vydána obrazová publikace "Třeboňsko v obrazech", kde každý obraz s jihočeským motivem je doplněn poetickým básnickým textem Jana Nouzy. Texty jsou též v anglické mutaci.

Jak jsme se poznali...
Rád sedávám na hrázi rybníka Světa v pozdním odpoledni a sleduji to impozantní monumentální divadlo, kdy se každou minutu mění barevnost obzoru Odměn, blankytu i vody na horizontu, osvětlení i stínů. I v lidském životě je to přece podobné - má také svá světla a stíny. Pomíjivost krásy chvíle (a nalezená šupina z posledního výlovu uložená pečlivě v peněžence) vzbuzuje touhu zastavit krásu té chvíle a touhu vracet se. I těžkosti života se na té hrázi rybníka zdají méně naléhavé.

Každý z nás nosíme v sobě svoji knihu. Již dlouho jsem přemýšlel o knížce, která by vzdala hold tomuto kraji. Hledal také literárního partnera, který by dokreslil to, co štětec nedokonal. Naučil jsem se brát každý den jako šanci a s ní i ty, které mi přivádí. Tu přichází impulz od třeboňského místostarosty Jana Oušky k setkání s panem Janem Nouzou z Lužnice slovy: „ten chlapík se ti určitě bude líbit“! Bral jsem toto doporučení jako příležitost, která plně zapadá do scénáře života.

Strávili jsme pak spolu jedno, dvě sezení. Pozorně mně naslouchal. Následovala setkání další... Pokud se v chování člověka mají projevit jeho skutečné vlastnosti, musíme mít tu možnost pozorovat, čím se dotyčný zabývá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví a je-li v ní obsažena upřímná a ušlechtilá myšlenka, cítíme, že se setkáváme s člověkem výjimečného charakteru.

Výsledek těchto našich setkání – vzniklou knihu Třeboňsko v obrazech, Vám předkládáme k posouzení a snad i potěšení.


Kniha Třeboňsko v obrazech soutěží v soutěži vypsané Ministerstvem kultury ČR a Památníkem národního písemnictví v kategorii výtvarné publikace o titul Nejkrásnější kniha roku 2007.

Kniha je k dostání u obou autorů za 220 Kč.

 

 

Z NÁVSI JE K LIDEM BLÍZKO

Jan Nouza / 2.1.1944 – 23.1.2013/

Kdybych tuto vzpomínku na lužnického spisovatele a publicistu Jana Nouzu nazval OHLÉDNUTÍ, nebyla by to pravda. Využívám proto raději parafrázi na jeho prvotinu „ Z návsi je k nim blízko“. Stále ho před sebou vidím.  Buď si ho představuji, usměvavého, pod košatou třešní uprostřed dvora svého lužnického venkovského stavení, obývaného dlouhou řadou generací jeho rybářského rodu, nebo u lužnického rybníku Namšal. Zadumaně sedí na svém ohnivém oři- jak nazýval svůj invalidní vozík. Místní Namšalu sice říkají „ náš rybníček“ – ale odvažuji se s nadsázkou tvrdit, že byl především JEHO. Když mu zdraví a počasí dovolilo osedlat oře - jak psal - všímal si všech podrobností kolem sebe: nasával do sebe na hrázce rybníka takové vjemy, které my, bez vozíku, apaticky přejdeme nebo vůbec nevnímáme. Jeho pohybový rádius nemohl být veliký, a proto důvěrně vnímal doslova každou maličkost na SVÝCH trasách v okolí Lužnice u Třeboně, směrem na Rožmberskou hráz či na Klec… Měl velmi citlivou duši, bystré oko, smysl pro detail a také neotřelý poetický slovník s nadáním vyjádřit přesně to, co cítí. Proto leží před námi téměř desítka jeho knih, řada povídek, množství fejetonů, reportáží, recenzí a rozhovorů.  Věděl jako málokdo, co je to lidská bolest a utrpení. Byl neobyčejně statečný. Uměl se podělit o to, že lidské utrpení není bezvýchodné. Předával i mezi řádky moudrost a morální hodnoty. Hýřil optimismem a infikoval jím i své přátele, kamarády a čtenáře. Proto nenechala na sebe dlouho čekat řada vyznamenání, cen, uznání a ocenění. Ocenění v soutěži Vládního výboru pro zdravotně postižené, v roce 2005 cena ministra zdravotnictví „ Za dlouholetou práci pro lidi se zdravotním postižením“. Dále nejvyšší ocenění, které může jihočeský spisovatel dosáhnout:  „Číše Petra Voka“ za celoživotní dílo udělená Obcí spisovatelů  r. 2011. Chtěl bych se s vámi podělit o pár řádků, které jsem od přítele Jana Nouzy dostal v minulých týdnech: „ Posílám ti pozdrav z lužnické návsi a z procházky po silnici k lesu Potěšilu. Kam se člověk v těchto dnech člověk venku podívá, tam podzim ukládá letošní prošlou módu, ve vzduchu utkvělo „pozorno“- je slyšet dopadnout i ten nejmenší lístek, barevnost až řeže do očí. Vzpomínal jsem cestou na tebe a na tvoji paletu, z níž svedeš uložit na obraz barvy, které místo bolavého zjitření hladí duši.“

V adventu mě napsal: „Naše adventní dny ovlivňuje sníh a do včerejška přihazoval své i na jihočeské poměry slušný mráz. Naposledy jsem byl venku před dvěma týdny - ač s frňákem červeným a solidně prokřehlý, spokojený, protože jsem mohl navštívit mně milá místa: jez, cestu k lesu, Namšal... Každé přiblížení vnímám jako loknutí živé vody - možná i proto, že se tam setkávám ještě intenzivněji než kdekoli jinde s těmi, kteří už odešli.“

Jeho novoroční přání zahrnovalo: „…také my přejeme Tobě a všem Tvým blízkým ve všem konání dobrý rok 2013, navrch do největšího koše pevného zdraví – a abychom se dál a rádi setkávali ke vzájemnému potěšení a duchovnímu občerstvení.“

Své sedmdesátiny oslaví Jan Nouza už na lepším. Vděčím mu za mnohé, nejen za naše dvě společné knihy o Třeboňsku a Lomnicku. V každém vztahu je nejcennější, když můžeme čekat, že neustále poroste a bude košatět, že nám řekne něco nového o našem vlastním životě, když se při rozloučení tím silněji těšíme na nové setkání. Jsem moc rád, že jsem se s Janem Nouzou na své cestě životem setkal.


Petr Ettler, 28.1.2013


 

 


© 2006 obrazy petra ettlera ~ návštěv: